Dokumenty

Proslov k 17. listopadu 1989

Vážené krajanky, vážení krajané.
Dovolím si stručně vzpomenout na jedno z významných výročí v novodobé historii Českého (dříve Československého) státu, pohledem osobního zážitku. Komunita Čechů a Slováků, která přišla po roce 1968 vzpomínala vždy v Besedě Svatopluk Čech na čtyři důležitá výročí, jak v srpnu tohoto roku na našem organizačním výboru zdůraznil Jaroslav Olšanský. Bylo to narození a úmrtí Tomáše G. Masaryka- prvního Československého prezidenta, dále 28. říjen 1918- založení první Československé republiky a 21. srpen 1968- okupace ruskými vojsky.
Tzn. spolek si udržel tradici vzpomínek na vyročí, která se psala i před rokem 1968. Zdůrazňuje současně, jak silné působení měl a má masarykův odkaz v období společných československých dějin.

Já osobně patřím ke generaci, která přišla do Švýcarska po roce 1989, tzv. „Sametové revoluci“, přesněji 20 let po převratu, v roce 2009. Jako zlomové datum převratu se uvádí 17. listopad 1989. Mě bylo v té době 13 let a navštěvovala jsem poslední ročník základní školy - tehdy to byla osmá třída. Na dění v těchto dnech nikdy zapomenu...
Nejprve jsem se snažila pochopit, co se vůbec odehrává, jelikož jsem neměla dostatečné informace o skutečnosti. Ale hned v počátcích jsem chtěla být u toho, protože jsem vnímala, že takto to dál nejde...

V den tzv. generální stávky (pondělí 27.11. 1989) jsme měli běžný školní den. Všichni jsme věděli, že běžný není a že se děje historicky významná událost. Rodiče a žáci byli již od prvních událostí upozorněni na povinnou školní docházku pod pohrůžkou problémů. O
přestávce jsme byli velmi neklidní a část spolužáků se domluvila, že utečeme ze školy, abychom podpořili generální stávku. Odvážili se převážně chlapci a já byla jedna z mála dívek, která šla v čele průvodu a snažila se rozdivočelé chlapce uklidňovat, jelikož je ovládalo
značné rozrušení...
Vydali jsme se k východu ze školy. Bylo zamčeno! A pak jsme se ocitli jako v pasti. Z každé strany nás obklíčili učitelé v čele s ředitelkou školy. Začali si zapisovat naše jména. Někteří se snažili uvádět falešná jména, ale neuspěli. Pod ještě větším tlakem zastrašování a výhrůžek nám bylo sděleno: „Všichni, co jste zde, se osobně postarám, aby jste se nedostali na žádnou školu a nemohli studovat! Každý obdrží ředitelskou důtku!“, sdělila nám zlověstně ředitelka.
Odešli jsme skleslí zpět do třídy. Mé vnitřní uvědomění se díky této události výrazně rozrostlo a ovlivnilo osobní životní postoje.
Situace se v dalších dnech vyvíjela jinak než soudružky a soudruzi mysleli. A ve třídě plné euforie se vesele stříhaly trikolory, vepisovalo OF ( Občanské fórum), ukazovalo typické západní gesto „V“ (viktoria), cinkalo klíči, skandovalo: „Svoboda, svoboda“ nebo „Havel na
hrad“ apod., nebo jsme sledovali televizní přenosy a plakali dojetím... tehdy nám bylo „sladkých“ třináct.

Dnes tu smím před vámi stát a vyprávět úryvek z osobního příběhu.
Naše životy, život našich rodin výrazně ovlivňuje dění kolem nás. Ať už se jedná o lidské vlivy nebo i přírodní.
Záleží jen na nás samotných, jak se ve víru různých událostí zorientujeme, jak je pochopíme a výsledně, jak se zachováme.

„V“ a klíče

Děkuji za pozornost.

Zürich, 17. listopadu 2017

Jana Marie Jarolímková, předsedkyně spolku Beseda Svatopluk Čech