Publikace

Georg A. Kraus vytvořil unikátní dokument o vylodění spojenců v Normandii na konci druhé světové války. Text včetně fotografií vyšel ve Zpravodaji v číslech 4 – 10, ročníku 2014.

 

                   Invaze spojeneckých vojsk v Normandii

 

Georg A. Kraus

       V letošním roce (2014) vzpomínáme 70. výročí invaze spojenců v červnu 1944 v Normandii, jejíž úspěch vedl ke konečnému vítězství nad hitlerovským Německem. Po porážce Francie v červnu 1940 stála Anglie sama v boji proti dosud vítězící německé armádě a již tehdy vyslovil Winston Churchill zásadní myšlenku, že bude nutno převést válku zpět na kontinent. A již v roce 1942 na konferenci generálních štábů obou velmocí bylo dohodnuto, jakým způsobem se budou americké vojenské síly podílet na vytvoření druhé fronty v Evropě. Skupina anglo-amerických důstojníků, kterým velel britský generál Sir Frederick E. Morgan, zpracovala první návrh útoku na kontinent. A na následném setkání Roosevelta a Churchilla v lednu 1943 v Casablance se rozhodlo, že od jara 1943 budou prozkoumány a rozpracovány předběžné podmínky k vylodění spojeneckých sil. V Casablance byl zároveň stanoven plánovaný termín operace (jaro 1944), která dostala jméno OVERLORD.

       Od konce 2. světové války se v odborných kruzích a hlavně mezi lidmi (kteří všechno věděli lépe) přetřásala často otázka, proč spojenci neuvažovali zahájit invazi o rok dříve, že by to pomohlo na východní frontě. Kdo se zabývá podrobně průběhem války, zjistí rychle, že by to bylo takřka nemožné. Za prvé v roce 1942 došlo k vylodění spojenců v západní Africe, kteří rychlým postupem „vyčistili“ celou Afriku od Němců a přenesli v roce 1943 boje do Evropy v Itálii a na Sicílii. A za druhé Spojené státy měly na krku od prosince 1941 po útoku na Pearl Harbour další válku proti Japonsku, do níž byly zapojeny statisíce a pak miliony amerických vojáků. Přesto Franklin Delano Roosevelt vyjádřil hned po japonském přepadu, že Německo zůstává hlavním nepřítelem a jeho porážka bude nejdůležitějším klíčem k vítězství.

 

(Poznámka autora: Jako tehdy dvanáctiletý kluk jsem se zajímal o invazi dost intenzivně, hlavně díky otci a jeho několika sokolským přátelům, kteří po večerech u nás tajně poslouchali zahraniční rozhlas, včetně Beromünsteru. Postup jednotlivých armád pak otec (aktivní účastník 1. světové války) zakresloval na velkou mapu Evropy. Od té doby jsem si přál navštívit tato památná místa invaze, což se nám povedlo až před dvěma lety. Navštívili jsme na dvacet míst, kde probíhaly vyloďovací akce, bojiště, opevnění, muzea, hřbitovy a výstavy, na které v textu odkazuji.)

 

       Jak uvedeno, příprava na operaci OVERLORD se rozjela na plné obrátky v průběhu roku 1943. Těsně před Vánoci 1943 byl určen a 15. 1. 1944 jmenován hlavním velitelem celé operace generál Dwight B. Eisenhower (tehdy 49letý) a náčelníkem generálního štábu osvědčený generál W. BedellSmith. Hlavním velitelem pro loďstvo byl jmenován admirál B. H. Ramsay, pro letectvo Marshal Sir A. Tedder a generál Sir T. Leigh-Mallory, veterán letecké bitvy o Anglii na podzim 1940 a konečně pro pozemní síly generál Sir B. L. Montgomery a generál Omar Bradley. Tato sedmičlenná skupina zkušených vojáků nesla až do termínu invaze odpovědnost za veškerou přípravu a logistiku akce OVERLORD až po rozhodnutí a určení definitívního termínu D-day.

       A práce to nebyla malá: už od podzimu 1943 se hromadily sklady a zásoby zbraní, munice, děl a houfnic, tanků, pásových a dalších vojenských vozidel včetně bagrů a buldozerů. Mimo to na začátku téměř 1000 lokomotiv, 20 000 železničních vagonů a spousty železničního materiálu, které by zajistily opravy a náhradu zničené francouzské železniční sítě od plánovaných umělých přístavů a dalších dobytých přístavů pro zásobování spojeneckých armád při budoucím postupu ve Francii.

       V prvních měsících 1944 se postupně začaly sjíždět statisíce vojáků, Američanů, Kanaďanů i vojáků ze západních i východoevropských států, kteří se zúčastnili již bitvy o Anglii a ústupu u Dunkerque, s mnoha Poláky a Čechoslováky. Celá jižní Anglie byla tak zaplavena statisíci tun vojenského materiálu a miliony vojáků. Celá invazní armáda čítala dohromady přes 3 miliony vojáků, z toho 1,7 mil. Američanů, 1,3 mil. Angličanů a Kanaďanů a vojáků z dalších států, jak stojí výše.

      Území a pobřeží v Normandii, kde mělo vylodění probíhat, bylo rozděleno do pěti úseků (od západu na východ): UTAH na poloostrově Cotentin (Sainte-Mère-Église), OMAHA (Vierville-Colleville), GOLD (Arromanches), JUNO (Courseulles-sur-Mer -St. Aubin) a SWORD (Ouistreham-Merville). První dva úseky UTAH a OMAHA byly americké, GOLD a SWORD převážně britské a JUNO s převahou Kanaďanů. Na začátku dne „D“ krátce po půlnoci byly plánovány ze vzduchu dva mohutné svazy parašutistů se zbraněmi a nutným vojenským materiálem: celkem přes 23 500 vojáků v úseku UTAH a SWORD na západním a východním křídle bojiště. Značnou část bojových para-jednotek tvořily kluzáky zvané „HORSA“, kde bylo namačkáno až 30 vojáků anebo válečný materiál až po obrněná vozidla a lehké tanky (!). Kluzáky „HORSA“ byly vlečeny letadly a přistávaly na určených místech. Tato místa „vyčistili předem parašutisté, pro přistání“, tj. „dosednutí“ kluzáků na zem a „brázdění“ po poli či louce až se „HORSA“ o strom či zídku zastavila. V demolované přední části kluzáků přišla až třetina pilotů o život. V muzeu Ste-Mère-Église je kompletní kluzák vystaven (úsek UTAH).

       Uvedení parašutisté a posádky kluzáků byli nepostradatelnou součástí invaze, protože zajistili a označili plánovaná místa přistání a navíc paralysovali značnou část odporu německé armády, jež bránila „atlantický val“. Proto bylo pro spojence životně důležité, aby při zahájení akce nebylo počasí bouřlivé jako tomu bylo každý den od 1. června. Další podmínkou bylo, že během přistání vyloďovacích člunů (Landungs- boote), zhruba mezi šestou a sedmou hodinou ranní, musí být odliv na nejnižším stupni a od půlnoci dne „D“ by měl svítit měsíc při seskoku parašutistů. Sám generál Eisenhower musel některé již odstartované svazy plavidel na moři zastavit a svolal proto na neděli večer 4. června 1944 rozhodující schůzku odpovědných velitelů se třemi hlavními britskými meteorology. Ti překvapivě oznámili, že vlivem změny počasí se blíží krátké uklidnění, které bude trvat až do úterý večera 6. června. Po rušné diskusi a otázkách mezi generály a meteorology, kde nebyla úplná jednota názorů, rozhodl ve 21:30 generál Eisenhower takto: „OVERLORD bude zahájen 6. června 1944“. (V případě nového posunu by byl totiž možný další termín až koncem června, kdy počasí, odliv i měsíc by byly vhodné pro eventuální odložené vylodění.).

Rozhodnutím generála Eisenhowera se dala 4. června od 22. hodiny do pohybu ohromná, do té doby nevídaná, vojenská mašinerie, která zahrnovala kolem 5 000 plavidel, 11 500 letadel, 3 500 kluzáků a ca 135 000 vojáků. Tato vysoká čísla vojenského materiálu a vojáků přispěla ke zdaru vylodění v Normandii v úterý, dne 6. června 1944 („D day“).

       Když padla v červnu 1940 Francie, chtěli nejvyšší němečtí generálové, především náčelník generálního štábu Franz Halder, napadnout co nejdříve samotnou Anglii. Hitler s tím nesouhlasil, doufal v nějakou dohodu s Angličany a spoléhal také na Hermanna Göringa, vrchního velitele válečného letectva, že pomocí nesčetných náletů a bombardování oslabí Angličany a jejich bojovou morálku (Coventry, Londýn aj.). To se nestalo a naopak, v tzv. „bitvě o Anglii“ v září – říjnu 1940 ztratil Göring přes dvě třetiny svých letadel.

        Díky svým vítězným tažením pokládal Hitler od začátku války opevnění západního pobřeží za zbytečné. Ale po zahájení války proti Sovětskému svazu v červnu 1941 a během jejího průběhu v r. 1942 změnil své stanovisko. K tomu přispěla v r. 1942 i krvavá akce britsko-kanadských speciálních jednotek („Himmelfahrt-Kommando-Trupps“) u Dieppe ve Francii, kdy 5 000 Kanaďanů napadlo německé pozice na pobřeží. Při tom utrpěli 3500 ztrát, z toho přes 900 mrtvých. Na základě těchto okolností prohlásil Hitler, že je nutno urychleně vybudovat atlantický val. Koncem r. 1943 nebyl ještě val hotov, i když na něm pracovalo přes půl milionu nuceně nasazených lidí z Francie i z ostatních podmaněných států.

       Obrana Němců na pobřeží kanálu La Manche spočívala na 15. armádě generála Hans von Salmutha v úseku Calais-Dunkerque (Pas de Calais, ca 30 km od anglického Doveru) a na 7. armádě generála Friedricha Dollmanna a jeho náčelníka generálního štábu Maxe Pemsela na úseku Normandie mezi přístavy Cherbourg a Le Havre. K nim patřil u St. Lô 84. sbor generála Erika Marckse, který se před tím podílel na plánu „Barbarossa“ (přepad Sovětského svazu).

      Velitelem celé západní fronty (Oberbefehlshaber – OB West) byl Generalfeldmarschal Gerd von Rundstedt (tehdy 68letý) v hlavním sídle Saint-Germaine-en-Laye u Paříže. V listopadu 1943 byl na západní frontu Hitlerem vyslán další Generalfeldmarschall Erwin Rommel (Heeresgruppe B). Jeho štáb s náčelníkem Dr. Hans Speidelem (pozdější velitel zemí NATO ve střední Evropě) sídlil na zámku La Roche Guyon, asi 60 km od Paříže po proudu řeky Seine. Rommel, známý pod přezdívkou „Wüstenfuchs“ (pouštní liška) na základě legendárních bojů v severní Africe s britským generálem Montgomerym, dostal od Hitlera hlavní úkol: provést zesílení a dokončení atlantického valu.

      Spolupráce mezi von Rundstedtem a Rommelem nebyla vždy snadná, zvláště proto, že Rommel se řídil rozkazy svého nadřízeného jen tehdy, když se shodovaly s jeho vlastními názory na obranu proti invazi. Von Rundstedt pokládal celý atlantický val za velký „Bluff“, určený spíše pro německý národ než proti nepříteli. Byl proto přesvědčen, že nebude možno zabránit prvnímu vylodění, ale obrana proti invazi bude nejúčinnější, když většina německých divizí, včetně tankových, bude umístěna několik desítek kilometrů od pobřeží, aby během pár hodin zasáhla tam, kde skutečně k invazi dojde. Tuto strategii zastával i generál Halder a další generálové. Ale Rommel se u Hitlera prosadil se svým plánem udělat na pobřeží „nedobytný“ val co nejpevnější, protože první 24 hodiny budou ty rozhodující, na nichž bude záviset osud Německa (dle prohlášení Rommela osobnímu pobočníkovi Langovi 22. 4. 1944, čili šest týdnů před dnem „D“).

     Po první prohlídce budovaného atlantického valu byl Rommel značně zklamán a otřesen, protože pouze úsek 15. Salmuthovy armády (Pas de Calais) byl téměř dokončen, na ostatních úsecích včetně Normandie se pracovalo. Rommel zesílil obrannou linii „českými ježky“ (ocelové triangly proti tankům), dále použil dřevěné piloty s ocelovými špičkami a jiná zařízení. Mimo to zatopil rozsáhlá pole na poloostrově Cotentin (Utah) i na východním křídle (SWORD), aby ztížil přistání očekávaných parašutistů.

     Von Runstedt samozřejmě podporoval tyto přípravy, i když v soukromí tituloval Rommela „Feldmarschall-Bubi“ (tehdy bylo Rommelovi 51 let). Rovněž měl svérázný názor na Hitlera a jeho vojenské umění. („Dieser böhmische Gefreite entscheidet gewöhnlich zu seinem Schaden.“) Přesto pracoval a velel dále jako ostatní generálové poslušní Hitlerovi. (Von Rundstedt: „Macht Schluss mit dem Krieg, ihr Idioten.“). Dalším problémem bylo složení vojáků v německých divizích na obranu atlantického valu.  Bylo značně různorodé: mladíci pod 18 let, starší vojáci 55 až 60tiletí, zbytky divizí z Ruska a donucení „dobrovolníci“ ze zajateckých táborů, Rumuni, Poláci, Maďaři, Jugoslávci a ostatní, dokonce dva gruzínské prapory. Takto sestavené a doplněné útvary dosáhly do zahájení invaze 6. 6. 1944 úctyhodného počtu 60 divizí. Mezi nimi byli i zkušení ostřílení vojáci z africké a ruské fronty v předchozích letech.

        K tomu je nutno dodat, že tankové sbory (několik set tanků) byly umístěny 100 – 150 km od pobřeží, aby byly chráněny před spojeneckými nálety. O jejich nasazení na frontu rozhodoval osobně Hitler, např. rezerva „12. SS-Panzerdivision Hitlerjugend“ nebo „Panzer-Lehr-Division“, složená z různých tankových škol a další. Rovněž tak letecké svazy stihaček (přes 150 letadel) byly hlavním velitelstvím OKW – Oberkommando der Wehrmacht u Berchtesgadenu-Berghof (Keitel-Jodl-Hitler) přemístěny ze základny v Lille do východní Francie. Pro jejich velitele, plukovníka Josefa Prillera (jeden z nejúspěšnějších stíhačů s 96 sestřely nepřátelských letadel) to byl naprosto nepochopitelný roz- kaz v době očekávané invaze (!)

      Z mnoha Rommelových osobních dopisů manželce během dubna - května 1944 plyne, že Němci očekávali spojenecký útok každým dnem.  Protože koncem května a začátkem června 1944 bylo špatné počasí, odjel Rommel se svolením von Rundstedta na krátkou dovolenou k rodině v Německu. Jel autem dne 4. 6. 1944 pouze se svým pobočníkem (Ordonanzoffizier) Helmuthem Langem a šoférem.

      Večer přijel do Herrlingen, 600 km od Paříže, kde strávil pondělí 5. 6. 1944 s rodinou a chtěl se další den setkat s Hitlerem. O tom věděl z OKW pouze generálmajor R. Schmundt, dávný Rommelův přítel. Setkání se ale neuskutečnilo.

      Mezitím byli dle programu svoláni nejvyšší velitelé 7. armády, náhodně na úterý 6. 6. 1944 do Rennes, kde se měli zúčastnit v rámci školení plánované „válečné hry“ (Kriegsspiel) na téma teoretická invaze do Normandie (parašutisté a vylodění spojenců). Přítomný generál Marcks z 84. sboru (právě 6. 6. měl narozeniny) měl hrát velitele spojeneckých sil. Plánovaná hra „Kriegsspiel“ v Rennes (175 km od Normandie) se nelíbila náčelníkovi generálního štábu 7. armády M. Pemselovi, který se trvale obával invaze a proto aspoň vydal rozkaz, že žádný z účastníků schůzky v Rennes nesmí opustit svou jednotku před svítáním 6. června 1944. Mnozí důstojníci však už byli na cestě do Rennes. (O tom všem spojenečtí velitelé, včetně Eisenhowera, samozřejmě nevěděli.)

      Tak se stalo, že právě v den invaze „D-Day“, v úterý 6. 6. 1944, nebyla většina vedoucích důstojníků na svém místě a hlavní velitel obrany atlantického valu Erwin Rommel byl v Německu, vzdálen 600 km od svého štábu. A toto úterý již v prvních hodinách po půlnoci přistávali parašutisté 82. americké letecké divize (velitelé generál M. B. Ridgway a generál J. M. Gavin) spolu se 101. leteckou divizí (velitel M. D. Taylor) v úseku UTAH ve městě Ste-Mère-Eglise resp. u řeky Douve. Rovněž tak na východě v úseku SWORD (řeka Orne a Caen-Kanal) se objevili parašutisté 6. britské letecké divize. Po parašutistech následovaly na obou úsecích svazy kluzáků typu „HORSA“, takže již před svítáním přistálo v Normandii značně přes 20 000 vojáků. Rozhodující bitva o Normandii tedy začala.

       Aby byla plánovaná operace úspěšná a ztráty na životech co nejmenší, kladli spojenci při přípravě invaze největší váhu na účinnou koordinaci lodních, leteckých i pozemních sil. Pro přibližnou představu několik čísel o počtu lodí: 138 válečných lodí, z toho 8 bitevních a 22 těžkých křižníků, dále 220 fregat, korvet a torpédoborců, 287 hledačů min (minolovek), 495 lehkých válečných lodí, 58 protiponorkových hledacích člunů, přes 4000 vyloďovacích - přistávacích člunů a 440 pomocných člunů, celkem na 6 500 lodí. Přitom přeprava invazní armády přes kanál (150-250 km, podle toho, ze  kterého anglického přístavu lodi vyjely, byla zajištěna následujícím způsobem:

     Několik „miniponorek“ o délce 17 m s posádkou pěti mužů včetně dvou speciálních navigátorů, plulo napřed pod vodou k francouzskému pobřeží. Jejich úkolem bylo vynořit se 20 minut před plánovaným vyloděním a zřetelně ohraničit a vyznačit úseky, kam mají následné svazy resp. sledy plavidel zaměřit. Jednotlivé svazy plavidel byly vedeny buď korvetou, nebo křižníkem a provázeny nekonečnou řadou lodí s tisíci vojáky, tanky, vojenskými auty a municí. Takto obtížené lodě jely velmi pomalu a měly mezi sebou dostatečné vzdálenosti, takže každý svaz plavidel o 80 – 120 lodích měl délku mnoha kilometrů. Lodních svazů bylo téměř 60, z toho 38 pro britsko-kanadské sektory GOLD, JUNO a SWORD a 21 pro americké sektory UTAH a OMAHA.  Před každým svazem plulo ve formaci obráceného „V“ šest lodí na odstránění min (minolovky).

      Po vyplutí z anglických přístavů se svazy plavidel sjely večer 5. 6. 1944 v sektoru Z (Assembly Area), kterému účastníci říkali „Piccadilly circus“ vzhledem k neuvěřitelnému počtu křižujících lodí. Poloha „sektoru Z“ byla volená záměrně uprostřed kanálu La Manche, aby nepřítel do poslední chvíle nevěděl, zda invaze bude v Normandii či na nejužším místě kanálu Pas de Calais.

    Celá flotila připlula v noci na 6. 6. 1944 až na několik mil (asi 20 km) k francouzskému pobřeží, kde se připravila k útoku za umělou mlhou.  Po rozednění mezi 5:30 – 6:00 byli jednotlivé úseky pod těžkou palbou spojeneckých válečných lodí. Zároveň v těchto třiceti minutách bombardovací svazy spojenců shazovaly tisíce tun bomb na opevnění a dělostřelecké baterie atlantického valu. Jak se později ukázalo, přeletěly bombardéry na několika místech stanovené cíle (v obavě aby nezasáhly vlastní jednotky), takže některé baterie byly nedotčeny a spojenečtí vojáci se nemohli při útoku krýt v kráterech po pumách.

      Mezitím se během noci po přistání pokoušely para-jednotky, jak parašutisté, tak i posádky kluzáků „HORSA“ orientovat a shromáždit ve svých útvarech. Tak se na východním úseku SWORD podařilo parašutistickému praporu (velitel plukovník Terence Otwey) z britské výsadkové 6. divize (generál Richard Gale) vyřadit, zajmout a obsadit dělostřeleckou baterii v Merville, i když při útoku na baterii (posádka 200 vojáků) měl ze svých vysazených 700 mužů k dispozici pouze 150. Jiná skupina z této 6. divize dobyla a obsadila včas most Pegassus přes řeku Orne i paralelní Caën-Kanál, který byl důležitý pro spojeneckou armádu. Dnes si mohou návštěvníci prohlédnout celý areál baterie v Merville se všemi bunkry. V jednom je instalováno původní dělo a pevnostní zařízení, kdy během 20 minut návštěvníci zažili „live“, jak to tenkrát vypadalo (film při útoku, tma, světlo, tóny, výbuchy, plamenomety aj.). Rovněž tak se zájemci dozvěděli detaily o průběhu bojů při obsazení mostu v muzeu „Memorial Pegassus“ v Ranville směrem na Ouistreham.

     Podobně na západním úseku UTAH (101. a 82. americké výsadkové divize) během noci přistálo 14 000 výsadkářů. Velká část jich spadla do uměle zatopených oblastí, takže vojáci byli rozptýleni mnoho kilometrů od plánovaného přistání a více než 50 procent materiálu a výzbroje bylo ztraceno. První Američany obsazené bylo Ste. Mère Eglise, kde hned po půlnoci přistálo mnoho amerických parašutistů. Jedním z nich byl John Steele, jehož padák se zachytil na věži kostela na náměstí. Steele byl zavěšen několik hodin na lanech padáku (dělal mrtvého), než ho Němci sundali a vzali do zajetí. Válku přežil a často se do města vracel. Podnikavý majitel přilehlé restaurace po něm pojmenoval svou hospodu „Auberge John Steele“. Podrobnosti o výsadkářích, technická zařízení a zbraně jsou vystaveny v místním muzeu „Musée Airbonne“ (Ste. Mère Eglise). Celkově posuzováno skončily výsadkové akce v Normandii úspěšně.

    Hlavní síly spojenců, 1. americká a 2. britská armáda, zahájily ofenzivu v úterý 6. 6. 1944 (Day-D) v předem určené hodině X (6:30 – 7:30 podle invazních úseků), kdy přistály na pobřeží první vyloďovací čluny. A v intervalu několika minut následovaly další vlny člunů. Pouze na některých místech mohli spojenci obsadit větší území bez větších ztrát. Ale většinou narazili na důkladnou obranu a odpor Němců, zejména v úseku OMAHA a SWORD. 

      Spojenecké velení si bylo vědomo nebezpečí německých dělostřeleckých baterií umístěných nad mořem na plošině „Pointe du Hoc“ (OMAHA).  Odtud bylo možno ostřelovat celý pobřežní úsek OMAHA i sousední UTAH. Proto bylo nutné německé baterie dobýt a zničit. Tento nesnadný úkol připadl „Rangerům“, vedených plukovníkem James Rudderem. Vojáci museli od moře překonat pod plnou palbou z kulometů útesy vysoké 30 metrů, aby se postupně dostali až na horní plošinu. Boj byl dlouhý a situace tak kritická, že generál Omar Bradley z bitevní lodi Augusta se už rozmýšlel akci přerušit, rangery odvolat a všechny následující jednotky a svazy odvelet na sousední UTAH. Ale nakonec se přece plukovníku Rudderovi podařilo baterie a opevnění dobýt. Po obsazení pevnosti bylo zjištěno, že v důsledku předchozího několikadenního bombardování Němci své těžké 155 mm kanony přemístili dále do vnitrozemí. To však „Rangers“ nevěděli a po boji jich zůstalo z 220 naživu jen 90, včetně raněných. Proto se tomuto úseku říká „OMAHA-krvavý sektor“.

      Na úseku SWORD postoupili spojenci daleko na pobřeží, ale neměli dosud styk se sousedním, 12 km vzdáleným úsekem JUNO. Hrozilo nebezpečí, že Němci toho využijí a zaútočí s tanky na Angličany z boku. Ale Britům, díky nočnímu obsazení mostu Pegassus a dělostřeleckých baterií v Merville, se podařilo vylodit už během dopoledne tisíce vojáků s tanky a dalšími zbraněmi. Z německé strany měl plukovník Hermann von Oppeln – Bronikowski, velitel tankového regimentu (pluku), za každou cenu urychleně dosáhnout pobřeží a napadnout sousední spojenecké úseky SWORT a JUNO. Ale Bronikowski neuspěl, protože nemohl proniknout skrze rozbombardované a uprchlíky zacpané město Caën, musel se vrátit a město objíždět. V přímém palebním střetu s anglickými tanky byly téměř všechny Bronikowského tanky zničeny. Nepomohla ani osobní účast generálů Ericha Merckse a Roberta Feuchtingera, velitele celé tankové divize.

    Podobných bitev a střetů byly při vylodění desítky, někde měli převahu Němci, jinde spojenci, ale navečer v úterý 6. 6. 1944 (Day-D), bylo na všech pěti invazních úsecích obsazeno předmostí do hloubky několika kilometrů o délce 50 km. Za 24 hodin tak bylo dopraveno na území Normandie přes 150 000 spojeneckých vojáků, téměř 1 000 tanků a obrněných vozů a 50 000 dalších vojenských vozidel. Tím byly vytvořeny podmínky pro přísun dalších jednotek a materiálu v následujících dnech.

      Vedle čistě vojenských akcí a příprav měla důležitou úlohu válka psychologická, která zahrnovala dlouho před invazí i během ní mnoho pozoruhodných akcí, sloužících k oklamání a zmatení nepřítele. Přípravy k invazi na podzim 1943 a koncentrace pozemních, leteckých a námořních sil v Anglii a okolí neunikly pozornosti německých pozorovatelů, i když spojenecké letectvo mělo nad Němci velkou převahu. Zvýšená činnost v přístavech jihozápadní Anglie (naproti Normandii) musela být překryta podobnou klamnou aktivitou na východě (v oblasti Pas de Calais). To se týkalo i hustoty vysílaných rádiových zpráv a telefonních hovorů.

       Navíc v noci na 6. 6. 1944 křižovalo v kanále Pas de Calais přes třicet lodí sem a tam, aby předstíraly na oklamání nepřítele horečnou činnost a rovněž tam přes sto letadel RAF shazovalo balony a atrapy parašutistů, které „střílely“ po dopadu na zem (rakety). To vše způsobilo naprosté přetížení rádiového spojení a radarových zařízení Němců. Mimo to neutrální novináři a diplomaté byli několikrát falešně informování o termínu invaze D-Day. V květnu 1944 dokonce navštívil Španělsko na „oficiální návštěvě“ dvojník generála Montgomeryho, takže tamní Němci hlásili do Berlína, že druhá fronta je zřejmě plánována v jižní Francii a ve Španělsku. Stejný účel měly i časté tiskem i v rozhlase sledované návštěvy generála G. S. Pattona (kterého se Němci báli) v úseku Pas de Calais, aby posílily podezření, že právě on je určen pro druhou a rozhodující invazi do severní Francie (Calais).

       Pro oklamání nepřítele zhotovili spojenci desítky a stovky „tanků“ z gumy nebo „letadel“ z kartonu. Tyto atrapy měly u nepřítele způsobit dojem ohromné převahy. V moři na východním pobřeží Anglie byl shromážděn v červnu i červenci 1944 velký počet starých nákladních lodí, aby budily zdání koncentrace před „skutečnou“ invazi v oblasti Pas de Calais. Všechny tyto činnosti a manévry měly velký vliv na Němce, kteří až do terminu invaze D-Day (a i po něm) nevěděli, kde a která invaze bude ta pravá.

       Zajímavé je sledovat historii německé protišpionáže v této době. Již dlouho před invazí, v lednu 1944, informoval šéf německé kontrašpionáže admirál Wilhelm Canaris svého podřízeného, podplukovníka Helmutha Meyera, že termín invaze bude oznámen rozhlasem BBC dvěma verši básnika Verlaina, první několik dní před dnem D a po druhém verši bude začátek invaze do 48 hodin. Tento verš bude zároveň znamením pro francouzské podzemní hnutí, aby provedlo plánované sabotáže v železniční dopravě a přeřezání hlavních telefonních spojů a podzemních kabelů. A skutečně, 1. 6.1944 zachytila Meyerova skupina nedaleko Lille (30 radistů speciálně vycvičených na odposlechy, každý z nich znal perfektně aspoň tři jazyky) první verš básníka Verlaina a večer 5. 6. 1944 ve 22 hodin druhý verš. Helmuth Meyer běžel se zprávou hned za nejvyšším velitelem 15. armády generálem von Salmuthem, který okamžitě nařídil ve svém úseku nejvyšší stupeň bojové pohotovosti. Meyer informoval dále i ostatní úseky a velitele západní fronty. Z nejasných důvodů se tato životně důležitá zpráva ten večer nedostala k veliteli 7. armády generálovi Dollmannovi, kde nebyl vyhlášen nejvyšší alarm. A právě tato armáda měla bránit celý úsek Normandie, kde už za tři hodiny po odposlechu Meyera začali přistávat první parašutisté z celkového počtu přes 20 000.

       První reakce německých velitelů na invazní para-jednotky byly zmatené, jak na západě (UTAH), tak i na východě (SWORD). Němci chtěli věřit, že jde v Normandii o skutečnou invazi, kterou všichni, Hitler i ostatní, očekávali na úseku Pas de Calais, a to i po několik dní a týdnů po dnu D. Atrapy parašitustů s padáky i další klamná opatření je v tomto úsudku utvrzovaly. Zajímavý je i rozkaz nadřízeného šéfa plukovníkovi J. Prillerovi: „Machen Sie ihr Geschwader startklar!“ Priller nanejvýš rozčílen, vynadal svému nadřízenému, že mu odveleli přes 150 letadel, takže mu zbyly pouze dva stroje, jeho a Feldwebela Wodarczyka. Přesto tito dva odstartovali a byli vlastně jediní letci, kteří v prvních hodinách vylodění útočili na spojence na pobřeží Normandie.

       Rovněž žádost OB West (von Rundstedt), podaná už ve 4 hodiny ráno o uvolnění přísunu tanků z prostoru Paříže do Normandie vyzněla naprázdno. Jodl (OKW Berghof) uvážil, že není nutno budit Hitlera, aby přesun schválil. Ten se vzbudil až v 11 hodin a tanky byly uvolněny až odpoledne v 16 hodin, takže nemohly v den invaze vůbec zasáhnout.

       Vrchního velitele obrany atlantického valu E. Rommela zpráva o invazi zastihla až dopoledne 6. 6. 1944 v německém Herrlingenu. Ihned avizoval svého pobočníka Langa a o 13. hodině se dali na cestu zpět (auto Horch) ke svému štábu Heeresgruppe B v La Roche Guyon. Lang se pamatuje, že Rommel po cestě většinou mlčel, až na občasné výlevy: „Wie dumm von mir“ (že právě v den invaze nebyl na svém místě), nebo „Vždycky jsem měl pravdu“ („Ich hab immer Recht gehabt“) a dokonce jednu poznámku: „Víte, Langu, kdybych byl teď na místě velitele spojenců (Oberbefehlshaber), válka by byla do 14 dnů skončena!?“ Kolem osmé večer (6. 6. 1944 D-Day) dorazili do La Roche Guyon, kde se Rommel opět ujal velení.

       Většina německých velitelů a generálů nebyla doopravdy přesvědčena, že spojenecké útoky v Normandii znamenají tu „pravou“ invazi a pokládali ji za velký klamný manévr a snahu o odvedení pozornosti od pravé invaze. Ne tak generálmajor Max Pemsel, šéf štábu Dollmannovy 7. armády, který vyhlásil už během noci nejvyšší alarm pro celou 7. armádu (bohužel se čtyřhodinovým zpožděním). Někteří nižší velitele v 7. armádě naproti tomu však podávali (neověřená) hlášení o úspěšném odražení vyloďovacích člunů (?), takže nabídnutá pomoc generála von Salmutha, velitele 15. armády, byla hrdě odmítnuta.

       Rovněž Hitler považoval vylodění spojenců v Normandii pouze za „klamnou invazi“ (Ablenkungsmanöver), protože „hlavní invaze bude přece vedena z Doveru (Pass de Calais)“. Tento názor zastával Hitler až do poloviny července 1944 a jemu přizpůsoboval svou taktiku vedení války na západní frontě.  Jak Feldmarschall G. von Runstedt, tak i E. Rommel byli oba přesvědčeni už během pár dnů, že jde o skutečnou invazi, ale proti Hitlerovi nic nezmohli. A stejně dopadli i ostatní němečtí velitelé, kteří brzy poznali, že hlavní směr náporu spojenců leží v Normandii.

      Ačkoliv vylodění na pobřeží Normandie bylo úspěšné, nedosáhli spojenci v první den invaze (6.6 1944 – D-Day) obsazení plánovaného území. Například město Caen na úseku SWORD mělo být dobyto už 6.6.1944, ale v důsledku zaváhání „Montyho“ (generál B. L. Montgomery) se to nepodařilo a Caen bylo obsazeno až o měsíc později. Podobně se nepodařilo obsadit v první den invaze města Bayeux, Isigny a Carentan. Přístav Cherbourg měl padnout 8. den po začátku invaze (D-Day), přístav byl obsazen o dva dny později. Spojenci se proto soustředili spíše na obranu proti německým útokům a tankům, na postupné rozšiřování a „čištění“ předmostí podle hesla „safety first“ (v první řadě bezpečnost). Hlavní starost patřila dalšímu přísunu. Tak v polovině června 1944, desátý den po vylodění, bylo na předmostí Normandie již 619 000 vojáků, 25 tankových a rychlých divizí, 95 000 vojenských vozidel a 218 000 tun materiálu (přitom denní přísun materiálu byl 26 000 tun). Tyto ohromné výkony byly umožněny vybudováním umělých přístavů.

      Původní myšlenka britského admirála Lorda L. Mountbattena, ze začátku z mnoha stran zpochybňovaná, spočívala na zřízení dvou umělých přístavů, jeden na americkém úseku OMAHA-Beach u Saint Laurent-sur-Mer, druhý na anglickém úseku GOLD-Beach u Arromanches. Na výstavbě umělých přístavů anglicky zvaných „Mulberry“ (moruše) se už od roku 1943 podílelo 500 důstojníků, 10 000 vojáků a 26 000 přístavních dokových a stavebních pracovníků. Základním prvkem „Mulberry“ bylo 150 železobetonových kesonů (dutých krabic) s příčkami, zvaných „Phoenix“, které byly pomocí tažných lodí přivlečeny již druhý den po invazi z Anglie na pobřeží Normandie. Tyto bloky „Phoenix“ měly různé rozměry až do 20 m výšky, 10 - 15 m šířky, 35 - 40 m délky a vážily 1500 – 6000 tun. Po dosažení pobřeží byly vzájemně spojeny a ponořeny.Tím vytvořily klidný bazén kolem přístavu, kde bylo vybudováno množství umělých přístavních mol a další doková zařízení na vykládání lodí. První plovoucí mola a vozovky od nich k pobřeží (na pontonech) byly v provozu již 14. 6. 1944, čili osm dní po invazi. Každý z obou přístavů „Mulberries“ měl kapacitu jako anglický přístav Dover. Před přístavem „Mulberry“ byly v moři potopeny desítky vyřazených obchodních lodí, které sloužily jako vlnolamy.

      V muzeu Arromanches je model celého přístavu i vykládací rampy a mola včetně pontonové příjezdní komunikace k pobřeží. Délka modelu je přes 30 metrů. Vše fungovalo za odlivu i za několikametrového přílivu. Jiná místní zajímavost je „Museum 360°“, tj. panoramatické kruhové jeviště (kolem na stěnách běží filmy) a další památky na invazi v Arromanches.

       Zdržení prací při výstavbě umělých přístavů i při vojenském postupu způsobil ohromný orkán na pobřeží 19. – 20. 6. 1944, který „Mulberries“ značně poškodil (Arromanches), či téměř zničil (Saint Laurent). Proto velení spojenců rozhodlo přístav v Arromanches urychleně opravit, druhé „Mulberry“ v Saint Laurent zrušit a nepoškozené bloky „Phoenix“, jeřáby a jiná zařízení odtud dopravit na zesílení přístavu v Arromanches.

      Do konce června 1944 spojenci dobyli celý poloostrov Cotentin se zničeným přístavem Cherbourg,  jehož velitel generál Karl von Schlieben se vzdal Američanům (generál Lawton Collins) dne 27. 6. 1944. V důsledku této kapitulace vytkl Hitler generálu Dollmannovi, vrchnímu veliteli 7. armády, že zavinil ztrátu Cherbourgu. Dollmann pak sdělil svému veliteli štábu M.Pemselovi, „Už nemohu dále, jde to ke konci“ a otrávil se jedem. Jeho nástupcem se stal generál Paul Hausser z oddílu SS (nikoli Wehrmacht).

       Vzhledem ke kritické situaci Němců ke konci června 1944 jeli oba polní maršálové – von Rundstedt i Rommel – autem (Hitler totiž zakázal všem německým generálům používat letadla) do Berchtesgaden, aby konfrontovali Hitlera se skutečným stavem na frontě. Spojenci sice ještě nezačali svůj postup do nitra Francie, ale přes umělý přístav v Arromanches přiváželi a vyloďovali celkem nerušeně statisíce vojáků, stovky a tisíce tanků a ostatního vojenského materiálu. Oba velitelé chtěli u Hitlera dosáhnout stažení 7. armády na jih a vytvoření nové obranné linie od řeky Seine až po švýcarskou hranici. Jinak bude nejen 7. armáda ztracena, ale i 15. Salmuthova armáda u Pas de Calais naprosto izolována. Hitler však o ústupu nechtěl (jako vždy) ani slyšet, a když potom Rommel chtěl mezi čtyřma očima s Hitlerem promluvit o budoucnosti Německa, eventuálně o separátním míru na Západě, Hitler ho přerušil slovy: „Prosím, odejděte z této místnosti, myslím, že to tak bude lepší.“ Rommel přednesl pak své návrhy aspoň Keitelovi z OKW, který odvětil: „Já také vím, že už není možno něco dělat“.

     Von Rundstedt se pak vrátil silně rozčilený a rozladěný do svého hlavního sídla v St. Germain a prohlásil, že se „ti nahoře nesmí divit, když by starý a nemocný muž jednoho dne padl mrtev jako generál Dollmann“. Hitler jej 3. 7. 1944 propustil a na jeho místo „Oberbefehlshaber OB West“ přišel Generalfeldmarschall Hans Günter von Kluge. Ani Rommel nepobyl dlouho na frontě, 15. 7. 1944 poslal Hitlerovi podrobnou zprávu o katastrofální situaci na frontě a žádal jej, aby z toho vyvodil (politické) důsledky. O dva dny později odjel na frontu jižně od Caen, aby povzbudil své vojáky proti pozemním silám Montgomeryho. Cestou byl jeho vůz zasažen nepřátelskou stíhačkou, řidič byl na místě mrtev a Rommel sám utrpěl těžké poranění hlavy (komplikovanou zlomeninu lebky).

       A o další tři dny později, 20. 7. 1944, došlo v hlavním Hitlerově stanu k atentátu, který však vůdce zraněn přežil. Organizátorem atentátu a svržení Hitlera byl plukovník Claus Schenk von Stauffenberg a další příslušníci z armády (Wehrmacht) v Německu i na frontě. Při dalším pátrání (bezpočetné výslechy, prováděné Gestapem, včetně likvidace podezřelých) padlo rovněž jméno Rommel. Pro Hitlera to byl – i vzhledem k předchozím varováním o skutečném stavu na frontě – jasný případ: Velezrada. Rommel ale neuposlechl příkazu, aby se dostavil k Hitlerovi, částečně i kvůli zranění. Dne 14. 10. 1944 se proto objevili u Rommela v Herrlingen dva generálové a dali mu jménem Hitlera na vybranou: buď bude předvolán k pověstnému lidovému soudu a odsouzen (k smrti), nebo si sám vezme život (jed přinesli s sebou). Rommel zvolil druhou možnost, když napřed napsal své manželce dopis na rozloučenou. Oficiální zdůvodnění: „Během jízdy do Ulmu náhlé krvácení do mozku vlivem předchozího zranění.“

     Během července 1944 byl na frontě zdánlivý klid před bouří. Dne 7. 8. 1944 se soustředilo přes tisíc britských a kanadských tanků na kopcích jižně od Caen a po předchozím velkém bombardování spojeneckými letadly zahájily uvedené pozemní síly prudký útok s cílem město Falaise. Němci utrpěli ohromné ztráty, ale místo aby se částečným spořádaným ústupem dostali do bezpečí, bránili se dle rozkazu Hitlera, který prováděl OB West von Kluge, do posledního muže, resp. byli obklíčení v kotli Falaise a museli se vzdát. Rovněž na západním pobřeží postupovali Američané rychle na jih (1. armáda generála M. B. Ridgwaye a 3. armáda G. S. Pattona) a obsadili město Avranches. Od jihu zaútočily francouzské jednotky (vedl je generál Leclerc), aby uzavřely obklíčení Němců v úseku Falaise – Montomel. Tak mohl velitel pozemních sil generál Montgomery vítězně prohlásit, že den 19. srpen, po likvidaci zbytku německé armády v kotli Falaise, je dnem, kdy skončila definitivně bitva o Normandii OWERLORD.

       Ve stejný den (19. 8. 1944), kdy skončila bitva o Normandii, zemřel Oberbefehlshaber OB West H. G. von Kluge, který v posledních čtyřech dnech bloudil na frontě sem a tam mezi zákopy u Falaise bez spojení se svým štábem. Hitler jej už podezíral, že chce celou západní armádu zavést ke kapitulaci a určil, že jeho funkci OB West převezme Generalfeldmarschall Walter Model. Když konečně von Kluge dorazil ke svému stanovišti, jeho nástupce W. Model mu předal dopis od Hitlera, že je zbaven OB West ze zdravotních důvodů a že má oznámit, na které místo v Německu chce odejet. Von Kluge na cestě domů neunesl degradaci i násilný odchod od „své“ armády a otrávil se jedem cyankali.

       Po rozhodující porážce Němců v kotli Falaise, kde byla podstatná část německé armády na západní frontě zničena, postupovaly spojenecké armády celkem rychle na východ. Tak byla 25. srpna 1944 osvobozena Paříž (v čele francouzské divize generál Leclerc) a další města. U spojeneckých armád byl pozoruhodný postup 3. armády (generál G. S. Patton), která od 1. srpna do 30. září 1944 postoupila od Atlantiku (Avranche – Brest) až k řece Mosele (Meuse) mezi městy Verdun – Commercy. Němci se nezmohli prakticky na odpor s výjimkou bitvy v Ardenách v prosinci 1944, kdy dobyli na severní frontě krátkodobě zpět některá území. (Plán ardenské protiofenzívy vypracoval bývalý O. B. West generál von Rundstedt.)

       Po překročení Rýna pokračovali spojenci rychlými záběry až k demarkační čáře se sovětským vojskem sjednané v únoru 1945, celkem nevýhodně pro spojence, při konferenci na Jaltě (F. D. Roosewelt, W. Churchill a J. V. Stalin). Podrobný popis dalších bojů spojenců proti Němcům – po obsazení Normandie – až do vítězného konce války by zabral mnohem delší text a přesahoval by rámec a popis spojenecké invaze.

    Ztráty při bojích v Normandii byly na obou stranách velké, tj. ztráty na životech, raněných a nezvěstných. O tom svědčí spousta hřbitovů, zřízených během 15 – 20 let po skončení 2. světové války. Z amerických hřbitovů je největší v Colleville-St.-Laurent (9500 hrobů) a v Saint James (4500 hrobů). Na britských hřbitovech je nejvíce padlých pochováno v Bayeux (téměř 5000) a dále spolu s kanadskými dalších 15 hřbitovů.

       Na německých hřbitovech v „La Combe“ leží přes 21 000 padlých a ve vesnici „Huisnes-sur Mèr“ téměř 12 000 vojáků. Další desetitisíce vojáků, spojeneckých i německých, leží na různých místech v Normandii. Jiná pozoruhodná památka je  v  přístavním městě   Quinéville, t.zv. „Memorial de la  Liberté  retrou- vée“ (= Memoriál znovunalezené svobody) v sektoru UTAH – Beach. Představuje totiž dopodrobna každodenní život Francouzů během války 1939 – 1945.  Jsou to fotografie, dokumenty i postavy v životní velikosti o spolužití německých vojáků a Francouzů během čtyřleté okupace (1940-1044).

      Celkově je v Normandii několik desítek památek, ať na bojištích nebo v různých muzeích i na hřbitovech. Všechny památky – boje na pobřeží, přístavy, baterie a další objekty jsou perfektně dvojjazyčně popsány – francouzsky, anglicky, někde i německy. Při vícedenních prohlídkách je výhodné si pořídit t.zv. „Normandie PASS“, který umožňuje slevy na vstupném.

      Návštěva těchto míst v Normandii, jak pro starší pamětníky, kteří válku sami zažili, tak i pro mladší, kteří se chtějí s uvedenými fakty seznámit, je rozhodně velmi poučná a zajímavá.

 

Prameny:

Jacques Rovelli: „Arromanche“ (The artificial Harbour)

Gerad Legout: „Der Tag X“ (Die Schlacht und die Normandie)

Cornelius Ryan: „The Longest Day“ (film a kniha)

Georg S. Patton: „The War through my Eyes“

Winston Churchill: „Der zweite Weltkrieg“ – Band 6

„Der Spiegel“: Nr. 22. 23, 24 – 1944

Další publikace a prospekty z návštěvy Normandie v r. 1944

 

Poznámka autora:

       Celý seriál o invazi, publikovaný ve Zpravodaji (č.4-10/2014) nemůže zahrnout všechny události popisované „Bitvy o Normandii“, pozornost je však věnována hlavním momentům těchto střetnutí, jakož i zajímavým událostem méně známým. Proto je nutno jednotlivá pokračování pochopit a sledovat jako celek, který nám pomůže zrekapitulovat si válečné události před 70 lety.